Tanec hrál významnou roli v životě Řeků od pradávna. Už ve starověku byl v řecké společnosti ve veliké vážnosti, je neoddělitelně spjat s celou řeckou historií a dodnes provází Řeky během celého života.

Malému Diovi podle pověsti zachránili život kuritové (kourites), jeho ochránci a vychovatelé vyrostlí z jeho prvních slz. Řinčením svých zbraní při tanci přehlušovali jeho pláč, když matka Rhea novorozeně ukryla v jeskyni na Krétě, aby ho nezaslechl jeho otec Kronos, který ze strachu, že ztratí vládu nad světem, polykal hned po narození všechny své děti. Tanec měli v oblibě i ostatní olympští bohové, kteří se mu buď sami věnovali (zejména Dionýsos) nebo se těšili pohledem na tančící Múzy. Staří Řekové věřili, že tanec je darem bohů, který nabídli jen několika vyvoleným smrtelníkům, kteří pak naučili tančit své následovníky. A jako božský dar byl tanec pod ochranou Múzy Terpsichoré.

Starověk

Ve starověku byla většina tanců spojena s náboženskými obřady a mystérii. Jednalo se většinou o tance pomalé a důstojné, snad pouze s výjimkou těch, které se tančily při dionýsovských slavnostech. Dalším typem byly tance se zbraněmi, které představovaly v podstatě určitou formu vojenského výcviku, byly využívány jako příprava k boji a tančily se i na oslavu vítězství. Tanec je pevně spjat i s antickým divadlem a byl nedílnou součástí tragédií i komedií, např. v dílech Aischyla nebo Aristofana. V běžném životě lidé tančili na svatbách, při narození dítěte, při pohřebních obřadech i různých slavnostech. Ve všech typech tanců šlo většinou o tance kolové, příp. řadové, párové tance se vyskytovaly zřídka. Pravidlem bylo, že muži a ženy tancovali odděleně (v divadelních představeních pouze muži), společné tance byly výjimkou.

Nejstarší historické památky, dokazující zálibu starých Řeků v tanci, pocházejí z Kréty z období rozkvětu mínojské civilizace (3000 - 1400 př.n.l.). Obyvatelé se zde věnovali hudbě, tanci a zpěvu nejen v rámci náboženského života, ale i pro své vlastní potěšení. Asi nejznámější je tzv. jeřábí tanec, kterým prý Théseus se svými druhy oslavoval vítězství na bájným Mínotaurem a jehož složitá křivka, po níž se tanečníci pohybovali, měla připomínat spletitost chodeb labyrintu v Knóssu. Když Krétu v 15. století př. n. l. ovládli Mykéňané, bohatá krétská taneční tradice ovlivnila postupně nejen Mykény, ale pronikala odtud dál na pevninské Řecko. O tanci podobném syrtu je zmínka už v Homérově Iliadě a mnohé kresby, malby i sošky z období antiky znázorňují tanečníky v držení a formacích, jaké se v řeckých lidových tancích objevují dodnes.

Tanci se v antických dobách věnovali převážně amatéři a jejich pohyby vycházely hlavně z přirozeného smyslu pro rytmus. Pro oficiální příležitosti, jako byly náboženské slavnosti, divadelní představení apod. se však taneční vystoupení předem pečlivě nacvičovala. Taneční umění tvořilo ve starověkém Řecku spolu s psaním, hudbou a fyzickým cvičením základ výchovného systému a bylo možné si najmout i soukromého učitele tance. Např. v Athénách se všichni plnoprávní občané vzdělávali v tanci již od útlého věku, v Arkádii byla mladým mužům výuka hrazena z obecních peněz, ve Spartě byl zase tanec úzce spojen s vojenským výcvikem. Sám Platón tvrdil, že člověk, který neumí tančit, je nevzdělaný a nekultivovaný, a Sokratés doporučoval, aby se tanci dávala přednost před sportem, protože při tanci je v pohybu celé tělo, které tak má možnost se rovnoměrně rozvíjet.

Podle názoru starých Řeků tanec, stejně jako hudba, přispívá k dosažení ideálního souladu a rytmu v lidském životě a pomáhá tak naplňovat představu o všestranné dokonalosti člověka (kalokagáthia), která byla ideálem antického Řecka.

Byzantské období

V období římské nadvlády tanec postupně stále víc ztrácel svůj mystický a vzdělávací charakter a stával se pouze zdrojem pobavení a tento vývoj pokračoval i v době, kdy se řecké území stalo součástí Východořímské říše. Jak upadal význam tance, dostávali se na okraj společnosti i ti, kteří se tanci věnovali, a jejich často diskutabilní způsob života provokoval církev k odsouzení tance jako takového a k boji proti němu. Ale lidé přesto tančili dál.

S postupujícím křesťanstvím se částečně změnil i postoj církve, která začala tolerovat a časem i přijala za své určité typy tanců, zejména takové, které se tančily při různých náboženských svátcích. Vyskytovaly se také tance oslavující válečná vítězství, ale tančilo se i při běžných rodinných oslavách. Z této doby neexistuje příliš mnoho popisů jednotlivých tanců a nejčastějším zobrazením tanečníků jsou fresky na kostelních zdech, které zachycují různé církevní slavnosti.

Turecká nadvláda

Čtyři sta let trvající turecká nadvláda pochopitelně ovlivnila veškerý život v Řecku. Přesto si Řekové dokázali zachovat nejen svůj jazyk, ale i tradice, k nimž patřil i tanec, který se udržoval zejména na venkově. Svědčí o tom i vyprávění některých evropských cestovatelů, kteří v té době Řecko navštívili. Řada tanců z tohoto období vyjadřovala odpor proti Turkům, připomínala události z bojů Řeků za svobodu, oslavovala jejich hrdinství nebo vyjadřovala touhu po volnosti a nezávislosti.

20. století

V první polovině 20. století začala být řecká hudba ovlivňována západními melodiemi. Největší vliv však na ni měli uprchlíci z oblasti Malé Asie, kteří museli po řecko-turecké válce v letech 1919-1922 opustit toto území a usídlili se většinou v chudinských čtvrtích v Soluni, Athénách a Pireu. Přinesli s sebou i svoji hudbu, která se ve zdejších tavernách dál vyvíjela a vznikl z ní hudební styl zvaný rebétiko (rembétika). Tato hudba plná smutku, vášní, hořkosti i romantiky vyprávěla o každodenním životě lidí žijících na okraji společnosti. Charakteristickým doprovodným nástrojem je bouzouki. Se stylem rebétiko je úzce spojen tanec zeimbekiko založený na improvizaci a momentálních pocitech tanečníka.

K popularizaci řecké hudby v zahraničí přispěly v minulém století zejména melodie Mikise Theodorakise, obsahující prvky řeckých lidových rytmů a díky jeho hudbě k filmu "Řek Zorba" se stal nesmírně populární i tanec sirtaki.. A písnička „Děti z Pirea“ od Manose Chadzidakise z filmu "Nikdy v neděli" doslova obletěla svět.